V únoru 1956 dostal skladatel Bohuslav Martinů nabídku, aby přesídlil do Itálie. Přišla z prestižní Americké akademie, sídlící v krásné římské čtvrti Gianicolo. Měl se zde stát učitelem, přesněji „composer in residence“, který bude odborně vést mladé americké studenty. Nabídka počítala s tím, že bude manželům zajištěno ubytování, posluha, klavír i mzda, a Martinů ji tak s radostí přijal.
Na českého skladatele bychom ve Věčném městě mohli narazit od října 1956 do konce léta 1957. Oslavil tu i své šedesáté narozeniny. Měl tu jen několik žáků, proto se ve Villa Aurelia, obklopené klidnou zahradou, mohl plně věnovat komponování. Pracoval na Řeckých pašijích, svém vrcholném operním díle. Z Itálie ho od domova nedělila tak velká vzdálenost, jako ze Spojených států, i tak ho však tížilo, že se kvůli neblahé situaci nemůže do Československa vrátit. Z Říma udržoval korespondenci se svými blízkými doma i v New Yorku, a s přicházejícími svátky jim posílal
„spousta přání, k Vánocům, k Novému roku, k sv. Mikuláši a třem králíkům. Teď právě zvoní po celém Římě zvony, čímž moje přání dostávají slavnostní ráz.“ (Dopis Frances Ježkové, 16. 12. 1956)
Tenkrát o Vánocích v Římě dokonce nasněžilo. Američanka Ann Freeman toho roku sepsala vtipnou vánoční báseň, věnovanou všem přátelům z Akademie, a Martinů je v ní také zmíněn.
„…while at the Villa
rises a chorus of carols true
to gladden the ear of Martinu.“
V březnu oslavili manželé Bohuslav a Charlotte v Římě svou stříbrnou svatbu. Po konci prázdnin se s italskou metropolí rozloučili. Jejich další cesta vedla do švýcarského Schönenbergu.
Zdroje: Jaroslav Mihule, "Martinů. Osud skladatele", 2002. Ann Freeman, "A Christmas poem".
Foto: © Centrum Bohuslava Martinů v Poličce
