Třicátá pátá česká stopa
Ve 30. letech 19. století byl Josef Fritsch (1774-1867) v Toskánsku již známou osobností v projektování neformálních zahrad. Především projekty pro velkovévody Ferdinanda III. a Leopolda II. v Pratolinu, v královské vile v Castellu či v parku Boboli mu vynesly značný věhlas. V polovině 30. let. 19. století se na něj obrací i princ Don Giuseppe Rospigliosi se „soukromou“ zakázkou pro svoji zahradu vily Rospigliosi ve Spicchiu.
Fritsch většinově ponechává formální barokní zahradu a koncentruje se na přestavbu údolí „bažiny“, kde otevírá nové cesty, vysazuje lípy a platany v tradičním borovicovém a dubovém lese. Tyto proměny vnesly do části původnho loveckého revíru (zvaný „Chiuso“) typické pohledy 19. století, pro které je charakteristické střídání kulis stromů a křivolakých mýtin lemovaných klikatými cestami. Nejvýraznějším zásahem je bezpochyby nahrazení kusu borového lesa co největším množstvím trávy v údolí, které vede od „bažiny“ k letohrádku. I v této zahradě, zejména v části „Chiuso“, se Fritsch snaží dosáhnout efektu nenásilných přechodů vyzývajících k procházce, kde se lesy prolínají s loukami, a které návštěvníkům nabízejí světlá i stinná zákoutí a nejrůznější výhledy.
Oproti ostatním projektům Fritsche je ten pro vilu Rospigliosi odlišný ve dvou ohledech. První se týká zadavatele zakázky, tj. pro Rospigliosiho. Druhá odlišnost souvisí spíše se samotným pojetím zahrady, ve které se tentokrát objevují i prvky romantické architektury (zřícenina, letohrádek apod.), kterých Fritsch ve svých projektech obvykle časti neužívá.
📷© Comune di Lamporecchio
