"Thomass Mann řadí Masaryka mezi nejvýznamnější osobnosti první poloviny dvacátého století spolu s francouzským socialistickým leaderem a prvním ministrem Léonem Blumem a Franklinem Delanou Rooseveltem."
ČC: Tomáš Garrigue Masaryk je jednou z nejvýznamnějších osobností středoevropských dějin. V průzkumu České televize, “Největší Čech" se umístil hned na druhé pozici. Jak je na něj v Itálii pohlíženo?
L: Velmi by mě zajímalo, kdo byl první!
Thomass Mann řadí Masaryka mezi nejvýznamnější osobnosti první poloviny dvacátého století spolu s francouzským socialistickým leaderem a prvním ministrem Léonem Blumem a Franklinem Delanou Rooseveltem.
Jeho význam rozhodně přesahuje střední Evropu, kde, spolu s Edvardem Benešem, byl jediným leaderem demokratického smýšlení, obklopený autoritářskými a profašistickými režimy, které byly následně vystřídány režimy sovětsky smýšlejícími.
Itálie byla první zemí, která mu poskytla povolení k pobytu, když v prosinci 1914 odvážně utekl z Prahy, spolu se svou dcerou Olgou, a odešel do exilu, aby bojoval proti Rakousko-Uhersku.
V Římě vstoupil do styku především s jugoslávskými exponenty a nabyl dojmu, že Itálie pravděpodobně nevstoupí do války po boku Centrálních mocností.
Poprvé navštívil Itálii v roce 1879 jako společník a vychovatel syna vídeňského bankéře Rudolfa Schlesingera Alfreda. Tehdy na něj Itáli zapůsobila jako jedno velké muzeum a umělecká škola.
V roce 1913 se do Itálie vrátil ze zdravotních důvodů. Setkal se s ruskou kolonií sídlící na Capri a s Maximem Gorkým.
Na Capri se posléze vrátil v roce 1921 a 1922 a v květnu 1924 poskytnul rozsáhlý rozhovor deníku „La Tribuna“.
Návštěvy a přátelské vztahy byly přerušeny po atentátu na Matteottiho následujícího června. Československo a Itálie se vyskytli na opačných stranách fronty v meziválečném období. Revizionistická Itálie, která byla následně spojencem nacistického Německa na jedné straně a Československo spřátelené se západními mocnostmi na druhé.
Liberální a protifašistické kruhy v Itálii, spolu s velvyslancem Vladimírem Vaňkem, přiměly Benedetta Croce k připomenutí zesnulého prezidenta po pádu fašistického režimu. Došlo k tomu, v ještě neosvobozené Itálii, poměrně brzy. A to 7. března 1945, v den 95. výročí narození T. G. Masaryka, v Palazzo Venezia, jež byl v minulosti scénou diktátora, za přítomnosti některých ministrů vlády Bonomi. Mezi nimi Alcide De Gasperi, jež byl Masarykovým kolegou v říšské radě ve Vídni.
Další vzpomínku na Masaryka si v roce 1950 připsal významný slavista Ettore Lo Gatto, zejména kladením důrazu na jeho studie v oblasti dějin ruské literatury. Již v roce 1925 redigoval první italské vydání Ruska a Evropy a v roce 1971 publikoval dílo v revidovaném a aktualizovaném vydání.
Pak nastalo ticho, jeho osoba byla překryta, jak v jeho domovině, tak v Itálii, převládající marxistickou kulturou.
V 90. letech jsem uznal za vhodné, že osvobození od komunismu by Masarykovi mělo navrátit jeho místo v italské historiografii a kultuře, a inicioval jsem překlad do italštiny díla Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Požádal jsem svého přítele a kolegu Kolomana Gajana z Univerzity Karlovy, odkud byl v roce 1970 vyloučen, aby napsal předmluvu, a redigoval jsem první kritické vydání, tedy s komentářem k textu, bez kterého by dílo bylo pro italského čtenáře obtížně srozumitelné. Svazek, který vydalo v roce 1997 nakladatelství Edizioni Studio Tesi di Pordenone, byl z podnětu Italského kulturního institutu prezentováno 13. října téhož roku v sále nejvyššího purkrabího na Pražském hradě. České kritické vydání vyšlo v roce 2016.
ČC: Jaký je význam Masaryka v aktuálním mezinárodním kontextu?
L: Musím říci, že se vrátil do stavu nepohodlného člověka, kterým byl i za komunismu.
Když jsem se v březnu 2003 stal čestným členem Masarykovy společnosti, během slavnostního ceremoniálu v Akademii věd v Praze, přál jsem si, za souhlasu přítomných, aby jeho socha byla umístěna uvnitř hradu. Ani ne tak z estetických důvodů, jako na počest toho, kdo tomuto místu dává nový život a představuje zrod nového státu. Potom jsem zvolal: „Přiveďte Masaryka na hrad!“
Ale, ten stát, za který Masaryk bojoval a který byl modelem demokracie a svobody (v období mezi dvěma válkami se říkalo, že Praha, Paříž a Londýn byly jedinými hlavními městy, kde se dalo mluvit v kavárnách, aniž byste byli sledováni policií), tento stát je pryč. Nebudeme zacházet do podrobností, už neexistuje a po strašných tragédiích už neexistuje ani Jugoslávie, které byl Masarykem jakýmsi duchovní otec. Velká část jihoslovanské intelligencije byla formována ve světle jeho učení, následujíc jeho filozofii.
Pokud se vydáte do hlavních měst nástupnických států, najdete „Ulice / Ulica T. G. Masaryka“, v Lublani, Záhřebu, Bělehradě. Stejně jako Giuseppe Mazzini byl Masaryk pro integraci mezi malými národy střední Evropy a pro strategické spojenectví mezi Československem a Jugoslávií, které opravdu existovalo. Spolu s Rumunskem byla vytvořena tzv. Malá dohoda. Masarykův koncept Střední Evropy, do nějž patřil i Balkán, měl mít v mezinárodním kontextu samostatnou roli a zaujmout rovnocenné místo mezi velmocemi. Tento projekt byl však smeten Hitlerem a poté sovětským imperialismem.
Ale čeho jsme byli svědky po roce 1989? Znovuzrození německého konceptu Mitteleuropa, Friedricha Naumanna a Višehradské čtyřky, jež se vydal zcela jiným směrem než Masarykovy ideály. Tak se mi to alespoň zdá, a velmi rád bych o této problematice dále diskutoval.
Nemluvě ani o jeho ideji o Rusku, jež mu bylo velmi blízké, podle slov amerického prezidenta Woodrow Wilson, a o Ukrajině. Jasně tvrdil, že její odtržení od Ruska by bylo pro obě země na škodu.
Dnes by to skoro zavánělo provokací.
ČC: Čímž se dostáváme k poslední otázce: „Co dnes znamená znovu publikovat Masarykovu Novou Evropu?
L: Jedná se o revidované vydání, které vychází v nakladatelství Castelvecchi v Římě s chronologií autorova života, bibliografickým přehledem, dodatkem, který obsahuje text vzpomínky na Antonia Croce a částí, která podává vyčerpávající zprávu o Masarykových dílech a o studiích o Masarykovi, které vyšly v italštině. Tato poslední část bude poté zahrnuta do plánované Encyklopedie života a prací TGM, kterou připravuje Masaryků ústav v Praze.
Ovšem je to trochu provokace, protože vyplave na povrch celá řada problémů, které se zdály být definitivně vyřešeny, nebo alespoň se zdáli býti u ledu. Avšak tyto problematiky jsou stále ještě aktuální. Je prezentována celá řada úvah, a to jak na geopolitické, tak na sociální úrovni, jež mají univerzální hodnotu.
Stačilo by citovat Masarykovo dílo:
„Problém malých národů a malých států se nijak neliší od toho, čemu se říká „malý člověk“: Hodnota člověka, jeho individuality, musí být respektována bez ohledu na jeho materiální zdroje. Zde leží pravý význam, jádro, velkého humanistického hnutí, které charakterizuje současnou dobu a které se projevuje v socialismu, demokracii a národních hnutích. Moderní humanismus uznává práva nejslabších; což je smyslem veškerého úsilí o pokrok a uznání lidské důstojnosti. “
Máme tedy před sebou nejen českou či středoevropskou osobnost, ale evidentně i politika, jehož činnost se staví na velmi hlubokých myšlenkách, na úvahách nad společností a nad podmínkami, v nichž se společnost vyskytuje. Není náhodou, že práce, díky níž získal vysokoškolskou katedru, nese název Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty.
Jeho pozornost věnovaná člověku, jako jednotlivci a součásti komunity, a jeho závazek k vykoupení malých národů by měli být příkladem, kterému by se měla i dnes věnovat zvláštní pozornost.
Co se týče Itálie, odkaz na jeho učení, jeho vyhodnocování spojeneckých vztahů, které podle něj měly být vytvořeny se slovanskými národy za Jadranem, je něco, co oslovilo již Mazziniho. Je to něco, co je plně součástí nové interpretace první světové války a následných mírových jednání. Namísto oživení dlouhodobé spolupráce, jak tomu bylo během Kongresu utlačovaných národností Rakousko-Uherska v dubnu 1918 v Římě, pokračovala sterilní politika nároků a požadavků, jež Itálii vytlačila ze světové scény. Zde bych rád připomněl jako precedens k tomuto svazku Masaryka moji studii s názvem Alternativa mazziniana, která vyšla v Castelvecchi v roce 2018. Obnovuje intelektuální styl, který se stavěl proti oficiální politice vlády Orlando-Sonnino. Rád bych zmínil také opětovné vydání pamfletu Edvarda Beneše La Boemia contro l'Austria-Ungheria, který vyšel v roce 1917 a jehož text jsem revidoval a znovu vydal s doslovem, díky podpoře Historického ústavu a na popud Italského velvyslanectví s Italským kulturním institutem v Praze, za podpory Ústavu pro dějiny italského národního obrození v Trevizu.
Lze jen doufat, že tato artikulovaná řada prací bude mít odezvu nejen mezi odborníky, ale také v italském, českém, slovenském veřejném mínění a obecně v mezinárodní sféře. Rád bych zde připomněl konference, které se konaly na jaře 2019 v Národní knihovně v Bratislavě z iniciativy Italského velvyslanectví a v Italském kulturním institutu v Praze. Ještě před tím také v Římě, v knihovně Senátu.Francesco Leoncini je přední italský historik, zabývající se česko-slovenských dějinami, a tlumočník politicko-sociální reality střední Evropy.
Od roku 1971 do roku 2011 přednášel na univerzitě Ca’ Foscari v Benátkách.
