Růžena Zátková (1885–1923) byla jednou z mála českých umělkyň, které se na počátku 20. století aktivně pohybovaly v prostředí evropské avantgardy. Od roku 1910 žila převážně v Římě, kde navázala kontakty s předními představiteli italského futurismu, zejména s Giacomem Ballou, Umbertem Boccionim, Enricem Prampolinim a Filippem Tommasem Marinettim. Její tvorbu však formovaly i podněty ruské avantgardy, zejména Natálie Gončarovové a Michaila Larionova. S podporou Marinettiho uspořádala v letech 1921 a 1922 v Římě dvě samostatné výstavy, přesto si v závěrečném období života udržovala vůči futurismu kritický odstup. Tento článek představuje její životní osudy i proměny její umělecké tvorby.
Mládí a stěhování do Říma
Růžena Zátková pocházela z movitého průmyslnického rodu Zátků z jižních Čech. Rodina již od útlého věku podporovala její vzdělávání v oblasti četby, malby a hry na klavír. Hudbu studovala u Vítězslava Nováka, malbu soukromě u Antonína Slavíčka. Na krátký čas odjela společně se sestrou Slávou studovat malbu na Damenakademie do Mnichova. Sláva Tonderová-Zátková se v českém prostředí proslavila jako krajinářka a portrétistka působící v SVU Mánes, na Růženu ale čekal jiný osud.
V únoru 1910 se provdala za ruského šlechtice a sběratele umění Vasilije Chvoščinského, kterého následovala do Říma, kde působil jako diplomat na Ruské ambasádě. Rok poté se jim narodila dcera Marie. Vedle rodinného života ji však nadále přitahovalo i prostředí umělecké a intelektuální svobody – v Římě se seznámila s nejnovějšími směry, kterými se moderní umění zrovna ubíralo a k nimž si i přes počáteční skepsi nakonec sama našla cestu. Své sestře píše:
„Pokud jde o mne, moderním směrům zcela rozumím a jsou mi velmi blízké, protože abstraktní, duchovní svět mi byl vždy bližší a skutečnější než svět reálný.“
V kontextu italské avantgardy
V Itálii se Růžena Zátková postupně spřátelila s řadou osobností. Její vazba na římské futuristy je zdokumentována především v letech 1915–1916, kdy se účastnila jejich setkání. Byla v kontaktu s Giacomem Ballou, Umbertem Boccionim, Enricem Prampolinim i Filippem Tommasem Marinettim. Současně navázala přátelství s ruskými avantgardními malíři Natalií Gončarovovou a Michailem Larionovem, jejichž primitivistické tendence ji výrazně oslovily. V jejím díle se tak často projevuje napětí mezi dynamikou futurismu a inspirací ruským lidovým uměním.
Zásadně ji ovlivnily myšlenky spiritismu a teosofie, které byly ve futuristických kruzích velmi populární. Účastnila se například mediumistických seancí, během kterých vznikaly abstraktní portréty, znázorňující „vnitřní“ podobu některých z účastníků. To mělo zásadní vliv na její následující tvorbu, ve které je patrná snaha najít balanc mezi materiálním a spirituálním světem.
V lednu 1916 si pronajala v Římě nový ateliér, a právě v tomto období vznikly některé z jejích nejvýznamnějších děl, například série Pocity rostlin (Sensazioni delle piante) znázorňující dynamické změny v přírodě. Vzniká také její vůbec první socha: Beranidlo (Sensibility, Noises and Rhythmic Forces of a Pile Driver). Zrod plastiky inspiroval hluk stavebních prací v sousedství jejího nového ateliéru. Pro znázornění rušivých vibrací použila řadu materiálů – černou a šedou kůži, kov, sklo, dřevo a celulózu. Marinetti označil sochu za „typicky futuristický, silný a mužský počin“, a navíc za její dosud nejlepší dílo.
Zdravotní pobyt ve Švýcarsku
Na jaře 1916 onemocněla tuberkulózou a byla převezena do sanatoria ve švýcarském Leysinu. Ve strachu z možné smrti začala číst bibli a studovat dějiny křesťanství. Následkem toho se její tvorba proměňuje, novými kritérii se stávají víra a svoboda – vzniká série akvarelů znázorňujících úryvky ze života krále Davida (La vita del Re David secondo le leggende bibliche) inspirovaná křesťanským uměním a orientálními rukopisy, tedy naprosto kontrastní s dynamickým futurismem, z jehož vlivu se Růžena začala postupně vymaňovat.
Návrat do Itálie a druhá fáze spolupráce s futuristy
Na jaře 1919 se Zátková vrací do Itálie, tentokrát na venkov. Rozvádí se s Vasilijem Chvoščinským a v roce 1921 si bere Artura Cappu, italského levicového novináře a člena Socialistické strany. Jeho sestra Benedetta Cappa se později stala ženou Marinettiho, čímž vzniklo rodinné propojení mezi Zátkovou a Marinettim.
S ním začala na počátku roku 1920 opět spolupracovat a do její tvorby se znovu vrátily futuristické tendence. Vznikl například scénář ke krátké hře Blázen (Il pazzo), která měla být spojením dramatu, pantomimy a tance a byla označovaná jako čistě futuristický kousek. Hra se však nikdy nedočkala divadelního provedení.
V tomto období vznikla také série maleb Pitture luminose – abstraktní koláže a asambláže zachycující mechanické pohyby i přírodní jevy, jako je tok vody, sníh, mlha nebo bouře.
Dvě sólo výstavy v letech 1921 a 1922
Významným momentem v její kariéře byly dvě samostatné výstavy uspořádané v Římě v letech 1921 a 1922. Klíčovou roli při jejich realizaci sehrál Filippo Tommaso Marinetti, který Zátkové pomohl zajistit výstavní prostory.
První z nich, Mostra di pitture e plastici dell’artista boema Rougena Zatkova, se konala v Galleria Giosi ve via Sistina 133. Společně s Giacomem Ballou a Benedettou Cappa se Marinetti podílel také na výběru vystavených děl. Expozice zahrnovala pestrý soubor 99 prací – maleb, kreseb i plastik – a Marinetti pronesl slavnostní zahajovací projev. Podle Zátkové měla výstava značný úspěch a povzbudila ji k uspořádání další samostatné expozice.
Druhá výstava proběhla v listopadu 1922 v Casa d’Arte Bragaglia a představila přibližně 50 děl. Úvodní text katalogu napsal Enrico Prampolini, který zdůraznil futuristické kvality její tvorby a dynamické pojetí formy.
Zátková byla s futuristickým prostředím nadále v kontaktu i prostřednictvím časopisu Roma futurista, kde byla některá její díla reprodukována pod pseudonymem Signora X. Přesto však již v této době začínala principy futurismu vnímat jako vyčerpané a překonané. Sama futurismus symbolicky přirovnávala k uzavřenému kruhu, zatímco své vlastní umělecké směřování chápala jako otevřenou spirálu. Její kritický odstup od futuristické estetiky dokládá i nedatovaná poznámka:
„Vy máte rádi hluk bubnů, dusot hlučných eskadron, zmatek a rachot muničních vozů a těžkých nákladních aut. Já naopak dávám přednost tichým myšlenkám, nikoli fyzické síle, ale mravní pevnosti, nikoli uzavřenému kruhu, nýbrž stabilnímu středu, kolem něhož se vše otáčí […] Jazyk patří času, ticho věčnosti.“
Její slibně se rozvíjející kariéru přerušila předčasná smrt na tuberkulózu roku 1923 v Leysinu, v pouhých 38 letech. Další výstavy plánované Marinettim v Praze a v Berlíně se již neuskutečnily. Její díla se dnes nacházejí převážně v soukromých sbírkách rodin Marinetti a Zátků; řada prací se však ztratila a jejich osud zůstává dodnes neznámý. I přesto představuje Růžena Zátková pozoruhodný příklad české umělkyně aktivně zapojené do mezinárodního uměleckého prostředí počátku 20. století. Její dílo dnes znovu přitahuje pozornost historiků umění a postupně se začleňuje do širšího kontextu evropské moderny.
Zdroje:
PROŠKOVÁ, Denisa. Malířky. Praha: Euromedia Group, 2025, s. 95–99. ISBN 978-80-242-9609-8.
POMAJZLOVÁ, Alena. Růžena Zátková: An Unorthodox Female Futurist. In: BERGHAUS, Günter (ed.). International Yearbook of Futurism Studies, vol. 5. Berlin; München; Boston: De Gruyter, 2015, s. 136–167.
